Psychoanalytický přístup ke koučování

Jedná se o modifikaci klasického koučovacího procesu s respektováním všech  hlavních charakteristik metody koučování (partnerství, vědomí cíle, podpora sebedůvěry, objektivita, odpovědnost, proaktivní přístup, kognitivní procesy a vůle, vnitřní motivace, hledání alternativ). Psychoanalytický přístup však znamená hledání příčin současného stavu také v minulém vývoji koučovaného klienta a propojení jeho neuvědomovaného jednání s budoucími plány a vizemi. Hlavní tezí psychoanalytického koučování je: „Kdo nepozná a nepochopí chyby ve své osobní historii, je odsouzen k jejich opakování i v budoucnosti.“

Pokud položíme manažerům otázku, zda by uvažovali o koučovi s původní profesí psychoanalytika, často jim připadá, že je tazatel vnímá jako psychiatrické pacienty. President společnosti pro poradenskou psychologii Steve Gravenkemper z Americké psychologické asociace (APA) vidí v nástupu klinických psychologů s kvalitním psychoanalytickým výcvikem do oblasti profesionálního koučování vzestupný a pozitivní trend. Psychoanalytici jsou odborníci na problémy fungování týmové i individuální práce, ale měli by se také dobře orientovat v oblasti řízení firem či obchodování. To však platí pro každého psychologicky orientovaného kouče. Psychoanalyticky orientovaní koučové jsou vyškoleni na to, aby dokázali pracovat s citlivými osobními záležitostmi a zachovali přitom profesionální přístup a diskrétnost. (Spiegel, 2005).

Carl Rotenberg píše: „Existuje rostoucí trend mezi psychoanalytiky a psychoanalyticky vyškolenými terapeuty pracovat jako profesionální kouč ve firemním prostředí, v průmyslu a státních organizacích. Tento trend je legitimním zaměřením psychoanalytických psychoterapeutů, kteří se vždy zabývali změnou chování a adaptačních mechanismů svých klientů. Psychoanalyticky vyškolení terapeuti mají takové znalosti, které je předurčují být efektivní při práci s lidmi ve složitých organizačních strukturách. Tito koučové jsou oceňováni za dobrou orientaci v hlubinné psychologii, schopnost řešit složité konflikty a odpor ke změně. Navíc mají rozsáhlé zkušenosti v jemných nuancích mezilidské interakce a komunikace, chápou strukturu i vývoj charakterových vlastností.“ (Rotenberg, 2000)

Propojováním koučování „do hloubky“ a současně respektováním role a cílů koučování se zabývají autoři Newton, Longová a Sievers z university v Melbourne ve spolupráci s universitou ve Wuppertalu v Německu. Psychoanalytický přístup v rámci základních principů koučování shledávají jako velmi přínosný a dokládají ho řadou příkladů z celosvětového globálního pohledu. Pro potřeby hlubinného koučování využívají vlastní metodu Organizational Role Analysis (ORA), tedy jakési psychoanalýzy rolového jednání manažera. (Newton, Long, Sievers, 2006)

Jednu z prvních publikací o zkoumání koučování z psychodynamického pohledu s řadou případových studií uvádí Halina Brunningová. Popisuje své zkušenosti s psychodynamickým koučováním jako budováním vztahu, který umožňuje klientovi prohloubit svou emoční inteligenci, lépe se orientovat v politických vztazích ve firmě a také chápat nevědomou dynamiku celé organizace. Případové studie ukazují, že se jedná o efektivní metodu pro posilování manažerské role koučovaných klientů. (Brunning, 2006)

Psychoanalytické koučování rozhodně není psychoanalýza, ale vychází z jejího teoretického základu. Proces koučování proto zasahuje hlouběji do života koučovaného, včetně jeho mimopracovního fungování. Cílem je skutečnéporozumění sobě, nikoli jen mnohdy povrchní výbava zjednodušujícími návody pro tzv. sebeřízení a seberozvoj. Psychoanalytické koučování je nejen cestou k hlubšímu sebepoznání, ale i změnou chování směrem ke svobodnější volbě cílů koučovaného jedince.

Psychoanalytický koučink vyžaduje odvahu a motivaci k sebepoznávání a skutečné změně osobnostních rysů, které se projevují ve stylu řízení manažerů. Do klasického koučovacího procesu se vkládají psychoanalytické principy, kdy sám koučovaný přináší své problémy – zprvu čistě manažerské, později případně i z dalších oblastí, a kouč hledá základní společné jmenovatele v manažerově jednání v příčném i vertikálním řezu. Kouč tyto souvislosti pojmenovává a nabízí koučovanému k posouzení, testuje jeho ochotu a schopnost dané interpretace přijmout a integrovat do svého myšlení a prožívání. Koučovaný takové informace zpracovává a postupně implementuje nově získaný vhled do své řídící praxe.

Teoretické základy můžeme u psychoanalytického koučování hledat až u zakladatele psychoanalýzy, českého rodáka, Sigmunda Freuda. Základním konceptem struktury psychiky je existence oblasti nevědomí, kam jedinec ukládá své zapomenuté informace a zážitky ze své osobní historie. Takto vytěsněné či potlačené zkušenosti nejsou přímo dostupné jedincovu vědomí, přesto mají na jeho jednání nemalý vliv. Jedním z cílů psychoanalytického přístupu v koučování je propojit tyto nevědomé informace s aktuálním vědomím a ukázat koučovanému spojitosti, které si dříve neuvědomoval (nechtěl či nemohl) a které souvisí přímo s jeho výkonem manažerské pozice nebo s celkovou životní spokojeností v rámci „work-life balance“.

Psychoanalytické koučování umožní koučovanému pracovníkovi lépe porozumět svým skrytým motivům chování k lidem, motivaci k práci či vztahu k sobě samému. Koučování otevírá postupně v atmosféře důvěry nepřiznané rysy chování koučovaného, jeho „Pandořiny skříňky“, jeho vnitřní intrapsychické konflikty, systém nevědomých obranných mechanismů ega a hledá adekvátní řešení, které uspokojí jak emocionálně-pudovou stránku osobnosti, tak i etické a morální vědomí, tzv. Superego koučovaného.

Vlastní metoda psychoanalytického koučování používá nedirektivní přístup ke koučovanému, ale současně využívá v plné míře možnosti interpretace nevědomého materiálu, který koučovaný naznačí. Psychoanalytický kouč musí disponovat kvalitní empatií a schopností analyzovat latentní obsahy sdělení svého klienta. Například Gilles Arnaud přistupuje k interpretacím obsahu koučovací konzultace z pohledu lacanovské psychoanalýzy následovně: “Pro přezkoumávání klientových záležitostí z psychoanalytické perspektivy je možné z části využívat tři úhly pohledu: na jeho potřeby, na jeho požadavky a na jeho touhy.” (Arnaud, 1998)

Kouč se zde opírá o klasické psychoanalytické metody introspekce, volné asociace, analýzy přenosové a protipřenosové situace vztahu s koučovaným, protiotázek, zrcadlení, rekonstrukce, konfrontace, klarifikace, interpretace, propracování, volně zavěšené pozornosti či dokonce analýzy snů. (Kocourek, 1992) Tyto techniky používá vždy ve prospěch koučovaného tak, aby sdělením jasně rozuměl, proto musí kouč do značné míry modifikovat i svůj psychoanalytický slovník.

K rozporům a možnostem vzájemného obohacení managementu a psychoanalýzy se vyjadřuje Thibault de Swarte: “Psychoanalýza a management jsou si jako obory cizí vzhledem k odlišnému pojetí epistemologie jejich zakladatelů, vědeckých cílů, validizačních kritérií a převažující metodologie. Nehledě na tuto rozdílnost dochází v současné době k jejich většímu propojení. Častěji však psychoanalýza zkoumá jednání manažerů, než aby manažerské metody byly více využívány psychoanalýzou, kde by mohly narušit její základní hypotézy a metodologii.” (de Swarte, 1998)

V otázce indikace klientů podle Thomä a Kächele (1993) psychoanalytické koučování není zdaleka vhodnou metodou pro každého manažera. Koučovaný jedinec musí mít dostatečnou úroveň inteligence, motivace, schopnost tolerovat nepříjemné emoční stavy a schopnost sublimovat (vybíjet pudovou energii v nepudových, zralejších formách chování). Měl by mít dobrou schopnost symbolizace, pravohemisférového metaforického myšlení, být schopen interakce v rámci setkání a kvalitních objektních vztahů, měl by být schopen testování reality a jeho charakter a dosažené vzdělání by mu měli vybudovat dobrou pozici v životě s odpovídajícím uznáním. S trochou nadsázky lze říci, že ideální kandidát vůbec nebude psychoanalytické koučování potřebovat.

Určitým omezením psychoanalytického koučování je nevhodná motivace klienta či nepochopení základních cílů metody. Rizikem je možnost otevření nepříjemných či bolestných zážitků z osobní historie koučovaného, které ho mohou natolik zúzkostnit, že nebude mít odvahu dál v odkrývajícím koučování pokračovat. Rizikem by zde byl i nezkušený psychoanalytický kouč, který nedostatečně respektuje význam obranných mechanismů ega, interpretuje příliš příkře a „tne do živého“. Takto ohrožený klient se uzavře a pravděpodobně zdevalvuje celou metodupsychoanalytického koučování včetně kouče. Pokud se metoda psychoanalytického koučování provádí správným způsobem a za správným účelem, jsou omezení její aplikace relativně malá.

Psychoanalytické koučování je vždy založené na principu dobrovolnosti koučovaného, kdy vyjasnění vědomé i nevědomé motivace je základním předpokladem zahájení procesu koučování. Kouč by měl hned v úvodu analyzovat a interpretovat skryté motivy či latentní účelovost, stejně tak i případné přesouvání či nedodržování termínů ze strany koučovaného. Psychoanalytický kouč by také neměl vnášet do koučování své osobní záležitosti, měl by se držet základního pravidla o abstinenci a neutralitě. (Rycroft, 1993) Psychoanalytické koučování operuje se zkušební dobou, kterou může být již první sezení s koučovaným. Obě strany mohou dobrovolně odmítnout zahájit koučink – na straně koučovaného toto lze bez udání důvodů, na straně kouče je nutné takové rozhodnutí srozumitelně vysvětlit. Pokud koučovaný nechce pokračovat, je důležité pokusit se analyzovat jeho důvody a vhodně interpretovat jejich kontext. Takové porozumění a náhled často změní názor klienta a „dá koučování šanci“.

Styl psychoanalytického koučování velmi závisí na odborné průpravě kouče, který si v rámci vlastního výcviku a tréninku volí jednu základní metodu z mnoha teorií, které nabízí současná psychoanalýza. Hlavními dílčími přístupy může být psychoanalytický koučink podle strukturálního modelu psychického vývoje, jeho modifikace a rozvinutí, přístup z hlediska teorie objektních vztahů, přístupy britské kleiniánské školy či školy „nezávislých“, moderní přístupy interpersonálně-vztahové, modely mentalizace či lingvistický strukturalismus (Fonagy, Target, 2005).

Roland Brunner uvádí: “Psychoanalytické koučování může pomoci manažerům, aby lépe pochopili svou roli, kterou vykonávají ve své firmě, aby dokázali pro sebe vybudovat lepší pozici při rozhodování a komunikaci s druhými lidmi. Přestože se jedná o praxi vykonávanou mimo rámec klasických psychoanalytických podmínek, musí koučování splňovat daná kritéria psychoanalytického přístupu: například poznávání nevědomí či přenosových a protipřenosových mechanismů. Velmi důležitá je pak role kouče-analytika, který poskytuje službu manažerovi, ale tuto službu hradí firma. I když existují určitá rizika pro všechny zúčastněné strany (manažer, firma a kouč), psychoanalytické koučování nabízí způsob, jak učinit řízení smysluplné s respektem k sobě samému i k druhým.” (Brunner, 1998)

Podle Laurence Goulda lze využít psychodynamické systémy v koučování velmi kreativně, vycházet z psychoanalytického chápání společenských modelů, skupinových vztahů a teorie otevřených systémů. (Gould, 2006)

Psychoanalytické koučování je velmi náročné na odbornou i emoční přípravu kouče. Aby mohl kouč psychoanalytický přístup kvalitně praktikovat, musí sám absolvovat vlastní dlouholetý sebezkušenostní výcvik (3 – 5 i více let), kdy je sám v roli koučovaného, neustále se vzdělávat v řadě nových teoretických psychoanalytických přístupů a pracovat neustále pod vlastní supervizí u zkušenějšího kolegy či se aktivně účastnit intervizích skupin složených z kolegů s podobnou mírou zkušeností. Jen tak je zaručena maximální pravděpodobnost, že kouč nebude své koučované klienty žádným způsobem poškozovat.

Mezi psychoanalytické přístupy v koučování lze zahrnout také veškeré tzv. psychodynamické přístupyodvozené od klasické psychoanalýzy. Psychodynamický přístup vychází z teze, že problém, který popisuje koučovaný, není skutečným problémem, ale obranným mechanismem proti rizikům přicházejícím jak z vnější reality, tak i z vnitřního psychického života koučovaného manažera. Psychodynamika zahrnuje zkoumání minulosti koučovaného, odhalování traumat a hledání řešení problémů dlouhodobě omezujících výkonnost koučovaného, ačkoliv kontext koučování neumožňuje využívat všechny metody psychodynamického přístupu. Řada technik a metod tohoto přístupu může pomoci při pochopení složitosti organizačních struktur, interpersonálních vztahů, posiluje odolnost koučovaného vůči změnám, odstraňuje bariéry z životní historie. Psychodynamicky orientovaný kouč musí vždy postupovat velice opatrně v oblasti sebepojetí koučovaných manažerů a spíše se zaměřovat na mechanismy zvládání obtížných životních situací.

Propojení leadershipu s psychodynamickým přístupem uvádí autoři de Vries, Korotov a Florent-Treacyová, kteří pojímají leadership spíše jako umění, kde se mísí racionální přístup s iracionalitou. Zkušenosti z klinických pohledů autoři přímo aplikují na business kontext. Jejich přístup je zaměřený především na sebereflexi a na pozorování druhých s následnou analýzou zjištěných pocitů i faktů, které lze prakticky využít přímo při vedeni lidí a jejich koučování. Autoři zdůrazňují psychodynamický přístup a znalosti ze skupinové dynamiky při vzdělávání manažerů. (de Vries, Korotov, Florent-Treacy, 2007)

PhDr. Martin Cipro, Ph.D.