Základní principy koučování
Koučování je vztah mezi dvěma rovnocennými partnery založený na vzájemné důvěře, otevřenosti a upřímnosti. Základní metodou kouče je kladení otázek s úmyslem dovést koučovaného k tomu, aby si sám odpověděl, poznal lépe sám sebe i své okolí, stanovil si vizi budoucnosti, odvodil z ní cíle a pak je začal krok za krokem uskutečňovat.
Koučování se často zaměňuje s jinými rozvojovými metodami, jako jsou mentoring, poradenství, trénink, lektorství, supervize nebo dokonce psychoterapie. Koučování je postavené na několika základních principech, které metodu odlišují od ostatních rozvojových přístupů:
- partnerství, tj. komunikační vztažnost je rovnocenná partnerská linie bez ohledu na pracovní či mocenskou pozici, nehledě na věkový rozdíl, zkušenosti v daném oboru, mediální slávu, akademický statut, apod. jak ze strany klienta, tak ze strany kouče.
- vědomí cíle, tj. definování společného cíle, rozpracovaného do dílčích menších cílů, případně postupných cílů, ke kterým v procesu koučování oba aktéři chtějí směřovat. Čím větší bude konkretizace cílů a jejich operacionální vymezení, tím lépe budou oba účastníci koučování motivováni k realizaci žádoucích změn. Přesto lze stanovit i méně hmatatelné cíle, spíše jakési vize, ke kterým v dlouhodobé perspektivě směřujeme a které našemu jednání dodávají dlouhodobou smysluplnost.
- podpora sebedůvěry, která předpokládá víru kouče ve skrytý potenciál klienta, kdy cílem podpory je vytěžit z koučovaného to nejlepší a nasměrovat ho tam, kde tyto své schopnosti nejlépe uplatní. Kouč vede klienta k prožitku úspěchu i ve srovnání se sebou samým nebo vůči jiným respektovaným autoritám a cílům.
- objektivita, kdy kouč je pokud možno nestranný, drží se principu neutrality a s odstupem vnímá realitu tak, jak mu jí koučovaný předkládá. Kouč zůstává objektivní i tím, že sice nezpochybňuje informace získané od klienta, ale snaží se je konfrontovat s informacemi z jiných zdrojů případně hledá inkonzistenci s dřívějšími klientovými výroky.
- odpovědnost jako vzájemný proces spoluodpovědnosti kouče a koučovaného směrem k dosažení stanovených cílů. Přičemž kouč jen málokdy sám nabízí řešení, ale spíše motivuje a podněcuje koučovaného, aby sám nacházel adekvátní řešení a cítil za ně vlastní odpovědnost. Podobně i v procesu rozhodování nepřebírá kouč odpovědnost za důsledky, ale snaží se nasměrovat klienta, aby sám tyto důsledky dobře analyzoval.
- proaktivní přístup, kdy koučování neposkytuje klientům žádné jednoznačné návody na řešení, ale vybízí k iniciativnímu hledání co nejširší škály možností, které sám koučovaný nejen generuje, ale i sám hodnotí a volí.Proaktivita souvisí s potřebou činorodé tvořivosti, kdy neexistuje pouze jediná správná cesta ke stanoveným cílům, ale koučovaný ve spolupráci s koučem flexibilně iniciuje nové, často netradiční, přístupy ke vnímání reality.
- poznávací procesy a vůle, kdy o úspěchu koučování rozhoduje vnitřní přesvědčení o dosažení cíle a vůle po úspěchu. Vliv poznávacích a volních procesů lze shrnout zhruba v těchto větách: „Jak myslíme, tak jednáme“, „Jak vnímáme situaci, lidi, zdroje, informace, tak se k nim vztahujeme“, „Tam, kde není vůle, není čeho dosahovat“.
- vnitřní motivace, tj. cílem koučování je nastavit postupně u klienta převahu vnitřní motivace nad vnějšími incentivami. Motivace je u koučování psychologicky optimistická, je zaměřena na růstové potřeby, tvořivost, otevřenost novým zkušenostem, kdy práce sama a její smysluplnost je hlavním motivem činnosti.
- hledání alternativ, které podněcuje myšlení a tvořivost nehledě na přímou souvislost se stanoveným cílem a výsledkem. Koučování má za cíl sledovat co nejširší možnou variabilitu alternativních řešení, které společně kouč s klientem vytvářejí, propracovávají a poté zvažují možnosti implementace.
Proces koučování je orientován především na budoucí rozvoj koučovaného, na dosahování vysokých výkonů, plnění stanovených výsledků, a také na jeho subjektivní pocit spokojenosti, vyrovnanosti a respektování „WLB“ (Work – Life Balance).
