Individuální koučování („one to one“)

Proces individuálního koučování aplikují většinou externí koučové případně sami manažeři ve vztahu k řízenému jedinci, kdy koučování často navazuje na předchozí mentoring mladých začínajících kolegů. Individuální přístup respektuje specifické potřeby koučovaného jedince a celý proces lze flexibilně modulovat, přesto by se měl stále držet základní procesní linie struktury koučování. Průběh procesu koučování má vždy následující tři fáze (podle Fischer-Epe, 2006):

- ujasnění zakázky (stanovení témat a cílů, dohoda a vyjasnění procesu, kritéria hodnocení efektivity koučování),

- vlastní koučovací rozhovory (navázání kontaktu a rozvíjení vztahu, orientace v realitě koučovaného, stanovení parametrů řešení a hledání alternativ),

- transfer do praxe (výběr řešení, implementace, rekapitulace procesu, vyhodnocení efektu koučování, plán dalšího postupu).

Výhodou individuálního koučování je diskrétní rozhovor v neohrožujícím prostředí s koučem, ke kterému postupně koučovaný získává důvěru. V povzbuzující atmosféře může mluvit koučovaný i o svých chybách a neúspěších, může lépe rozumět svým nezdarům a nacházet spolu s koučem řešení pro nápravu a prevenci svých chyb. V dyadické vazbě se lépe rozvíjí princip skutečného partnerství a podpory sebedůvěry koučovaného, který může sdělit i své ambice jdoucí za rámec zakázky zadavatele koučování (koučovaný např. zjistil, že jeho kariérový růst již v dané firmě není možný a musí řešit hledání a výcvik svého nástupce tak, aby jeho tým byl nadále schopen plnit náročné cíle i po jeho případném odchodu z firmy).